Ze života emailu

Tak takhle to funguje.

13. února 2015 v 8:11 | Zdenda
Jednoho deštivého dne se v malém přímořském městečku v Řecku, v krajině postihlé finanční krizí, objeví německy turista. Přijde do malého hotelu a požádá hoteliéra, aby mu ukázal pokoje, že by se možná na pár dní ubytoval. Hoteliér požádá o kauci 100 euro a dá mu klíče. Pak to začne:
1. Jakmile turista zmizí na schodech, hoteliérvezme 100 euro a utíká ksousedovi-řezníkovi, aby zaplatil dluh za maso.
2. Řezník vezme 100 euro a utíká na druhý konecvesnice k farmářovi, abyzaplatil dluh za dobytek.
3. Farmář utíká na místní družstvo, aby zaplatildluh za krmivo a nájemmalého pole.
4. Předseda družstva vezme 100 euro a jde dohospody zaplatit sekeru.
5. Hospodský zaplatí 100 euro prostitutce, kterámu do té doby dávala nadluh.
6. Prostitutka jde zaplatit 100 euro za hotel, dokterého si vodilazákazníky.
7. Hoteliér vezme 100 euro, položí je na pult a vten moment sejde ze schodůněmecký turista se slovy, že se mu pokoje nelíbí,sebere 100 euro a odchází.
== nikdo nic nevyrobil
== nikdo nic nevydělal
== všichni účastníci mají zaplacené dluhy a s velkým optimismem se dívají na budoucnost....no a takto funguje záchranný balík EU.

Výrok Jiřího Suchého

12. února 2015 v 8:08 | Jiří Suchý
Výrok Jiřího Suchého :
Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem si myslel.
Skutečný rozdíl mezi kapitalismem a socialismem: "V socialismu zloději kradli toaletní papír, mýdlo, tužky. V kapitalismu zloději kradou fabriky,vyrábějící toaletní papír, mýdla,tužky."
"V socialismu dělníci dostávali přebytky.
V kapitalismu, jsou dělníci přebytkem."
"V socialismu kradlo hodně lidí,ale málo.
V kapitalismu krade málo lidí, ale zato hodně."
V socialismu se o zlodějích psalo v černé kronice a seděli v base. V kapitalismu se o zlodějích píše jako o
celebritách a sedí v daňovém ráji."

4 min. video jak Pharma testuje léky, to je sííííla

10. února 2015 v 18:15 | Máří Kosáček


Prosím, šiřte toto video mezi známé, ať všichni vidí, jaké lumpárny se dějí, aby lidé platili jak idioti v domnění, že někoho zajímá jejich uzdravení. :-(


Je na každém z nás, co si o tomto videu myslí. Já dostala s těmito slovy a posílám dál.

A je to venku... po 25 letech promluvil J.Stráský.... šokující !

10. února 2015 v 17:50 | Jan Stráský
Jak jsem dostala, posílám dál.

Musela se uměle vytvořit vrstva bohatých, aby se rozjelo tržní hospodářství.
Bez toho to prostě nešlo. To dnes již ví každé malé dítě. Bohužel, ne každý
mohl být ten vyvolený. Nešlo přeci udělat, aby byli bohatí všichni. Kdyby se
to rozdělilo mezi všechny, což by byl zase jen socialistický model,
nevznikli by kapitalisté, protože by zase každý nebyl až tolik bohatý.
Musela se vytvořit třída bohatých, středního stavu a třída chudých. Tak jako
v každé demokratické tržní společnosti. Takže to nešlo udělat jinak. Je
tudíž nanejvýš logické, že vrstva bohatých se musela rekrutovat nějak. A tak
se to vymyslelo tak, že to byli ti šikovní z okruhu známých a přátel
tehdejší vlády ODS, ODA a OH. Kdo jiný? Ano, dá se tomu říci krádež za
bílého dne. Ale chtěl bych vidět někoho, kdo by vymyslel jakýkoliv rychlejší
a spravedlivější systém, podle kterého by vznikla vrstva bohatých, kteří by
v ČR vlastnili majetek. Je téměř jistý předpoklad, že kdyby majetek či
peníze dostala nějaká tupá socka se základním vzděláním a nebo vyučená, tak
jej spíše prochlastá a prohraje na hracích automatech, nežli investuje a
bude dále rozšiřovat.

Šokující rozhovor expremiéra Jana Stráského v Hospodářských novinách z
osmého března ponechala téměř všechna média, a poněkud samozřejmě i celá
politická scéna, bez povšimnutí. Jeho význam je přitom historický.
Jeden z nejbližších spolupracovníků Václava Klause po více než dvaceti
letech konečně přiznal, že Klausova ideologicky navoněná "ekonomická
reforma" byla ve skutečnosti cílevědomě prováděným rozkradením českého
hospodářství.

Kuponovou privatizaci Jan Stráský popisuje jako cestu k urychlení zbohatnutí
některých, tak aby si mohli další rozprodávaný státní majetek koupit.
"A pokud jde o to kradení: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je
nechat je krást. A cesty, "jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali".

Jan Stráský tak v rozhovoru nevědomky přesně popisuje těžko pochopitelnou
nevzdělanost, chtivost moci, totální nezodpovědnost a ideologickou slepotu,
s jakou se k odstátnění vlastnictví v tomto "mozkovém trustu ODS"
přistupovalo.

Dovolím si na tomto místě připomenout výrok profesora Oty Šika z počátku
roku 1990, který pronesl poté, kdy hovořil prakticky se všemi "otci
ekonomické reformy" - "Dopadne to špatně. Ti chlapci nevědí o ekonomii nic.
Myšlením to jsou zastydlí marxisté, sociální inženýři, kteří jsou
přesvědčeni, že stačí jenom najít a mocensky prosadit jedinou správnou novou
ideologii - a všechno pak půjde samo. Jenomže takhle to nefunguje. Nejde jim
o to, aby hospodářství prosperovalo. Chtějí jenom moc". Ota Šik měl pravdu,
a dnes krach Klausových teorií přiznává i Jan Stráský.

Sám dokáže rozlišit pouze čtyři způsoby privatizace.
První téměř nezmiňuje - restituce komunisty zabaveného majetku, které ale
Klaus dlouho odmítal.
Druhý, kterým se zabývá nejvíce - prodej do českých rukou, ve kterých ale
nebylo dost prostředků.
Třetí - prodej "cizímu, západnímu kapitálu" (všimněte si, prosím, tohoto
termínu), jenomže to také Klaus odmítal, a to velmi ostře.
Čtvrtý - nechat hospodářství rozkrást s pomocí bankovního socialismu, kdy
polostátní banky politicky spolehlivým soudruhům, přispívajícím té správné
politické partě, rozdávaly veřejné prostředky s plným vědomím toho, že je
nikdy nebudou muset vracet.

Jan Stráský to, při vší shovívavosti, poněkud opožděně, plně potvrzuje:
"To tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si
to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim
lidem půjčily, i když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho
hodně, odepisovaly se stovky miliard". Byly to pro ty správné lidi dobré
časy.

Všimli jste si toho krásného termínu "našim lidem"? Kdopak je vybíral?
Informované banky, vycházející v transparentním tržním prostředí výhradně z
tvrdé analýzy možné ziskovosti projektu a poskytující návratné úvěry a
půjčky podle přesných pravidel a pod dozorem neúplatného bankovního dohledu?
Anebo někdo polostátním a "politice" naslouchajícím bankám ze shora radil, a
tak se mezi "naše lidi" dostali i Viktor Kožený, František Mrázek, Jan
Gottwald, Antonín Charouz, pánové Stehlík, Šrejber, Pitr, Krejčíř, Junek,
Šlouf, a celá ta generace dnešních stranických "kmotrů"? Kdo v té době
vytvářel a udržoval vědomě neprávní prostředí, tak "aby nás právníci nemohli
dohnat"?

Minimální odhad přímých ztrát z nedobytných bankovních úvěrů z doby
"bankovního socialismu" je přes pět set miliard. Je podivuhodnou slabostí
české politiky a novinařiny, že se k těmto otevřeně kriminálním dobám tak
málo vyjadřují. Snad to nebude tím, že velká část dnešních novinářských es
patřila v devadesátých letech módně mezi "klausovce". Nebo tím, že sociální
demokracie móresy ODS rychle převzala a legitimizovala v opoziční smlouvě.

Stovky miliard korun zmizely. Právo je už na zloděje z dob privatizace
krátké.
Paměť je nepohodlná. Václav Klaus odešel v trapnosti a po zbytek života bude
pokračovat v tom, co dělal celou kariéru v politice - obhajovat svoje
"reformy a myšlenky". Žádné neměl, nutno však přiznat, že jeho styl útočné
ideologizace jakékoliv diskuze, odmítající fakta, měla šmrnc marketingové
geniality. O to podivnější je publikum, které mu to tak dlouho hltalo.

Autor si neodpustí připomenout vlastní citát už z roku 1996: "Klaus se stal
symbolem české přikrčenosti, která svobodu využila k otevření úst, namísto
narovnání ramen".


A pravda je venku.

Hodně lidem už způsobila

9. února 2015 v 22:02 | Máří Kosáček

To je opravdová láska

7. února 2015 v 10:05 | Máří Kosáček

Škola základ života

6. února 2015 v 19:41 | Máří Kosáček
Od kamarádky Růženky jsem dostala email a hned jsem si zavzpomínala a z láskou na školní léta.

Škola základ života
Po pěti hodinách, jednom Neurolu, naučení látky o pět kapitol zpět a jedné dobře mířené facce, jsem naučila svého vnuka rovnice o jedné neznámé, jako když bičem mrská.

Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání) a následně mých vnuků je mi líto, že jsem se nenarodila na malém ostrově, kdesi v Tichomoří, kde jedinou starostí by bylo sehnat si kus žvance a spokojeně žít za šumění mořských vln a šustění větru v listech palmoví, zcela negramotná. Já už opravdu ve svých letech, kdy mám blíž do hrobu než do kolébky, nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce. Nejdříve své děti (mladá a silná) a teď jejich děti (stará a unavená). No fuj. Kdo tohle vlastně naučil mě?

Poslední "učitelská" zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné, jsem měla takové problémy a jak moje vzdělávání vlastně probíhalo. V každém případě pro moje rodiče bezproblémově. Nepamatuji se, že by se některý z nich zúčastňoval "rodičovských schůzek", jak jsem k tomu byla nucena později já, jako zodpovědný rodič. Nevzpomínám si, že by za mé učitele musel někdo z rodičů suplovat a učit mě doma třeba ty pitomé rovnice. Skutečnost, že jsem nebyla zázračné dítě, které se nemuselo učit, měla dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky neb tatíček byl humanista). Byla přesvědčena, že dobře mířená facka, podstatně urychlí, výchovný proces. Mamička měla mušku lepší než Vilém Tell. Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak, není nic hezčího, než vzpomínky na mé dětství a mládí. Přes odpor můj i komunistů, jsem prošla do života řádně vzdělána, ke spokojenosti rodičů i své (což jsem ocenila až mnohem později).

Tak jsem začala vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo. Dost kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého exitu. Tak na příklad pár z nich: Paní soudružka učitelka Válková vyučující nás češtinu stylem "já vám to do těch palic natluču i kdybyste to neměli přežít". Věřím, že moji spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova, vzbuzeni uprostřed noci a úplně ožralí, "bflmpsvz" by vysypali bez zaváhání. Absence jejich znalosti znamenala automaticky z diktátu pět i když vše ostatní, bylo bezchybně a krasopisně napsané. Krasopis, ano takový předmět opravdu existoval a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky, co se tohoto předmětu týká. Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů a že si opíšu dvacetkrát "Píseň práce", abych si vypsala ruku, uronila jsem slzu. Namítla jsem, že by stačil jeden trest, proč mám psát zrovna "Píseň práce", že navrhuji třeba hymnu, že tohle mamička nerozdýchá. Neustoupila a já doma pilně psala, zatímco ostatní skotačili venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že tuhle blbost píši za trest. Nebylo jiného východiska, než drze lhát, že to píšu do zpěvu, pro kamarády, protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět. Mamička majíc o komunistech nevalné mínění uvěřila, že jsou tak pitomí. Já lhala a
umírala strachy, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův "Sen noci svatojánské" nebo Karafiátovy "Broučky". Měla obojí moc ráda.

Na pani učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou. Nebila nás, neřvala, a když bylo volno vyprávěla nám staré antické báje. My poslouchali, jak Zeus zahýbal Héře, jak Helena vzala roha s Parisem a co z toho bylo za melu. Na její vyprávění jsme se těšili, jak malé děti na pohádky a makali, aby nám zbyl čas na další příběh.
Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase a neuměla po 30 letech "Píseň práce" (což by byla děsná škoda, no uznejte). O Antice bych nevěděla zhola nic a ptala bych se, kde to spává, co to žere.

Pan soudruh učitel Klikar, matikář, přezdívaný Herodes, to bylo jiné kafe. Od šesté třídy do deváté jsme házeli korunky do kasičky svatému Antonínovi, ať nás příští rok má někdo jiný. Svatému Tondovi koupil farář nové šatičky a my zase měli Herodese. Před jeho hodinou bylo, o přestávkách, ve třídě hrobové ticho. Zoufalci, kteří tušili, že ne vše ovládají, se snažili na poslední chvíli zachránit si kůži a dohnat co se dohnat v pěti minutách nedalo. Naivní troubové. Zelené manšestrové sako, s koženými záplatami na loktech, kalhoty barvy neurčité, obočí jako Brežněv a postava taky taková, vlasy ala Einstein. Impozantní postava vkráčela do třídy za hrobového ticha, my stáli v pozoru jak vojáci na buzerplace. Obrovská ruka mávla, někteří sedli do lavic, některým se podlomila kolena.

Během dvaceti sekund napsal z hlavy na tabuli příklad, dlouhý jako Lovosice a rovnátko. Třída strnula a upuštěný špendlík by vydal zvuk bomby. Vyvolal pět nešťastníků k tabuli a už to jelo. Za rovnítkem se rozechvělé ruce snažily vypočítat příklad. První zaváhání a ozvalo se "Pět, sednout.", "Pomalej, tři, sednout.", "Blbej, pět, sednout.", "Ještě blbější, pět.", " Kuba se nám překonal, čtyři, sednout.". Nejblbějšího, vyprovodil ze stupínku pořádným pohlavkem. Kuba je dnes mimochodem řádným profesorem fyziky na prestižní universitě v USA, a deset týraných studentů si vybralo po maturitách Matfyz. Můj oblíbený předmět, ať jsem studovala cokoliv, byl matika a mechanika.

Dnes by pana soudruha učitele odsoudili a zavřeli, že by zčernal. Za všechny ty pohlavky, štulce a modřiny na rukou, co nám udělal dřevěným pravítkem. Holky tahal za vlasy a vyhazoval na hanbu, čumákem ke zdi k umyvadlu, v rohu třídy. Prostála jsem tam hodně hodin a přesto mi nic z probírané látky neuniklo. Když mi řekl, že tak beznadějně blbou holku ještě neviděl, že ubozí rodiče určitě nevědí, co zplodili za dementa a mnoho jiných pochval tohoto typu, tak doma ani muk. Mamička by řekla, že to tak bude, protože pan učitel má vždycky pravdu.
A já vím, že nebýt jeho, neuměla bych matiku a měla bych odborníky diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkci a zvláštní péči ohledně mého vzdělávání.

Námi milovaný učitel na chemii, zvaný Nuklid. Starý pán, který měl být už dvacet let v penzi. Kdysi vyučoval latinu a protože komunista, nějak nestíhal vyškolit během jednoho roku soudruhy dělníky na kantory, nechali ho učit chemii. Zásadně dával za jedna a když už bylo opravdu zle a někdo nevěděl, že H2O je voda, tak chytil nemilosrdně, bez slitování, za dvě. Já k tomu přihodila (nevím jak) ještě H2SO4 a tím moje vědomosti o chemii končí. Na druhou stranu jsme díky němu, vedli zuřivé debaty, jestli je lepší zlo činiti nebo snášeti (Kubík dokonce zlomil Baxovi nos, když mu došly argumenty). Řešili se filozofické otázky tohoto světa, o smyslu bytí a nebytí. Platon a spol. to byla Nuklidova parketa a na ní nás naučil tancovat. Hyperaktivita, byla ovšem i tímto milovaným kantorem, přísně zakázána. Takovýto jedinec, byl potupně vykazován ze třídy za dveře.

Shrnuto a podtrženo: Nás chudinky nikdo neuznal za nemocné dyslektiky, dysgrafiky, dysjánevímco, za postižené mozkovými dysfunkcemi, nebo hyperaktivní. My jsme byli prostě blbý nebo neukáznění. Dostali jsme po čumáku, mnozí hned při projevu blbosti a nekázně ve škole, mnozí až doma, když matky, popřípadě otcové, přečetli poznámky nebo vysvědčení. A bylo vymalováno. Škola se s námi nemazlila a díky za to. Rodina nám dala mantinely i za to dík.

A tak se stalo, že když můj milovaný vnuk, po pěti hodinách nechtěl pochopit, jak se počítají rovnice a Neurol přestal působit, použila jsem onu starou metodu mojí mamičky a Herodesa. Trefila jsem se přesně, facka sedla a stal se zázrak. Vzápětí jsme počítali zcela bezchybně jednu rovnici za druhou. Z matematiky máme za jedna. Že neumí jíst příborem, už nějak přežiji.

Smutné konstatování

31. ledna 2015 v 22:04 | Máří Kosáček

Poprvé v životě jsem zjistila

30. ledna 2015 v 23:51 | Máří Kosáček
Poprvé v životě jsem zjistila,že už se nemohu počítat mezi nejmladší.
Ne, nemluvím o svém těle.
I když…pokud se občas podívám do zrcadla,mohla bych upadat skoro do zoufalství!
Vrásky na obličeji, jizvy na těle,břicho, které trochu každý rok povyroste…
Ale přesto není důvod před zrcadlem slzet.Protože teď mám přece fantastické kamarády,
tichý a klidný život,dobré vzpomínky z minulosti.Nikdy bych neměnila své šedivé vlasy
ani nic jiného za ploché břicho...Nebudu se trápit tím, že jsem někdy jedla příliš mnoho dobrot
nebo že jsem si občas koupila něco, co pravděpodobně nikdy nepoužiji…
Dovolím si čas od času chovat se tak, jak se mi líbí,tvářit se na svět tak, jak ho cítím.
Mnoho mých přátel a známých zemřelo dřív,než mohlo poznat svobodu, kterou věk přináší...
Koho například zajímá,že si čtu dlouho do noci,sedím u počítače nebo u televize,
a pak mohu spát dlouho dopoledne?
Ano, někdy doma zpívám staré písničky z mládí... Ano, mohu se jít projít, kam se mi zlíbí...
Prožívám vlastně období, kdy ještě hodně mohu,
ale málo musím…
Štěstím ve stáří je harmonie se sebou samým…
Štěstím ve stáří je netrpět bolestí…
Štěstím ve stáří je nesbírat věci, ale zážitky…
Stáří patří k životu tak, jako k lesu patří i staré stromy.
Mladé i staré stromy rostou pohromadě,nepřekážejí si, ale doplňují se.
Ano, život přináší i bolestné chvíle, různé smutky a bouře.
Bolest je něco, co patří k životu, a bránit se jí je dětinské.
Bolest je prožitek a v něm je obsažen lidský úděl.
Ve stáří se nám ale takové chvíle jeví daleko méně významné, protože vždy nakonec najdeme sílu
se s nimi vyrovnat.
Naším úkolem je žít ve stáří tak hezky a spokojeně, aby to bylo příkladem pro mladší lidi.
Neskuhrat stále, ale intenzivně prožívat to,co nám život ještě poskytuje.
Setkání s moudrým starým člověkem je obohacující. Musí ale být moudrý,nesmí to být tlachal…
Život starého člověka se dá přirovnat ke galerii, v níž člověk prohlíží vše,co prožil.
Byl-li život dobrý, jsou i obrazy uchované v jeho paměti (galerii) hezké.
Žil-li mizerně, bez hlubšího zájmu o cokoliv,ani ta "galerie života" není pak hezká.
Na stáří je nejkrásnější ta svoboda! Teprve teď mohu říci ANO nebo NE.
Nikdo mě už nehoní,pracovat mohu, ale také nemusím…
Proto se nelitujme, že jsme staří. Je to výsada!
Ti méně šťastní už tu nejsou…
Pohoda, láska a hezké vztahy
- to je odměna za dobrý život!
Být starý není žádná zásluha, ani přednost,ale být příjemný starý člověk - to je umění.
Zatímco pro mladého člověka je měřítkem jeho možností vlastní tělo, pro staré lidi je tělo
HRANICÍ možností...
Co mám tedy dělat dál?
Je to snadné!
Spoléhat na to, co ještě v mém těle funguje dobře!
Každé ráno si mohu vybrat:
Pamatovat si problémy a hořké chvilky v minulosti…anebo cítit vděčnost za každý krásný okamžik, který je mi dán ještě dnes!
Nebudu tady žít navždy- dostatečný důvod, abych neztrácela čas pláčem a nářkem...
Není také vhodné zabývat se příliš nemocemi. Někteří staří jsou na své nemoci dokonce pyšní a chlubí se jimi.
Nemoc je jakousi omluvou za jejich špatnou náladu, vymáhají si tím ohledy okolí...
Jak málo je těch okamžiků, kdy se vzájemně s druhými potřebujeme, kdy jsme si blízcí, kdy se můžeme rukou
dotknout a pohladit..
Kolik takových chvil mi ještě zbývá, kolik z nich jsem už propásla a nevyužila k tomu,
abych druhého úsměvem potěšila a sama byla potěšena!?
Čas ve stáří už není "tichý a neměnný oceán",ale spíše "pádící jezdec".
Proto si času musí člověk ve stáří vážit víc než v mládí, kdy ho má dostatek a může leccos začít znova.
Ve stáří nemůže být člověk repetent!
Už má karty v rukou, musí tedy hrát co nejlíp: dobře, účelně, elegantně a nepromarnit žádnou
příležitost ještě něco hezkého prožít a udělat…
A ještě pár slov o důchodu:důchod přece není žádný milodar, který nám dávají mladší generace, ale část daní, které jsme celý život platili. Je to část naší mzdy, kterou jsme si nevybrali, ale ponechali ji státu.
Společnost naše peníze používala, investovala, měla z nich úrok.A nyní, ve stáří, nám je jako důchod
po částkách vrací.
Kdyby předchozí generace, předchozí politici s těmito penězi dobře zacházeli a dobře je investovali, měli by jich dnes dost.
Pro sebe i pro nás staré. Není přece naše vina, že to neudělali!
Šperk, hodnotný obraz, váza - zůstanou krásné, i když jsou staré…
Bez stáří by náš život nebyl celý a bez smrti by nebyl ukončen…

Kruté a smutné

28. ledna 2015 v 21:58 | Máří Kosáček
 
 

Reklama