To všechno odnes čas

Násobilka v tužce

26. února 2018 v 19:41 | Máří Kosáček

Sýrové etikety

25. února 2018 v 19:34 | Máří Kosáček

Náramek

20. února 2018 v 19:33 | Máří Kosáček

Jupí, mám povijan, díky Emi

20. února 2018 v 19:29 | Máří Kosáček

Retro kabelka

20. února 2018 v 19:20 | Máří Kosáček

Staré svíčky

24. března 2017 v 21:57 | Máří Kosáček




Dnes my přišlo a já se musím podělit

22. října 2016 v 20:18 | Máří Kosáček

Ahoj, posílám ti, ať se pobavíš.
Dnešní omladina vůbec nechápe o čem je řeč.
Ahoj kamarádi, doufám, že to po kamarádovi s krátkým zobakem
vyluštíte.
Ale jste všichni šikovní Moraváci, nebo i někteří Češi, takže to máme k těm severomoravským chacharům blízko.

Klepač:
Je to, co mě cele ráno bavilo. Pamatujete ještě, jak na každem sidlišťu býly klepače?
To bylo, užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni.
Klepač byl našim fejsbučkem aji mobilem dohromady. Jak bylo cosik třeba komunykovat, šlo se na klepač. Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti budu mět problem najit nejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku! Kdo by to tušil, že barva na tych nadhernych kladinach obsahovala polychromovane bifenyly či jakesik jiné sajrajty… No a co? Koho zajimaly take cypoviny? Však aji moja dřevěna postylka, ve ktere sem jako maly synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo. A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne zdravi. Muj tata s mamu neměli žadne bezpečnostni šraky, abych nevypadnul z postylky a nejebnul se do hlavy. Tuž, možna sem se jebnul. Každopadně sem neměl žadnu flašku na pití, kera by byla zajištěna proti temu, aby sem se nezalknul, nebo aby sem nepokypal drahu plovuci dlažku.
Ani na oknach a na sporaku nebyly žadne specijalni pojistky, aby sem nevypadnul z okna, nebo aby sem se nešel dobrovolně upect do truby. Na cypoviny nebyl čas, bo bylo třeba vyvařit posrane plinky. Koho by dneska napadlo vrazit použite pampersky do tatramatky nebo do hrnca na sporaku?
Když sem sednul na mojeho prvniho Pijonyra, neměl sem blembak na hlavě, kery dneska musi nosit povinně každy mameluk do 15 roku, a brzy bude určitě povinně nosit každy až do domova duchodcu.
Když sem poprve zavodil na kolobce, šprajclo se mi předni kolo a rozbil sem si držku. Přesto muj tata s mamu nežalovali s pomoci právnické kanceláře učitelku. Zdupane sem dostal ja sam. Když sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice. A když zme byli s partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo z koryta a dupu utiral lopuchama s kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne optymineralu? Či by mě napadlo, že děcka fčil nemožu z baraku bez pitička schovaneho v sofistykovanym zařizeni, kere brani vytečeni obsahu a potřisněni gaťat?
Když zme šli ze synkama kopat bunkr k lesiku, měl sem v kapse chleba z maslem a zapijel sem to taku žlutu sodovku. Kamoš měl k temu navic zelenu papriku a červenu slazenu sodovku! Chlastali zme sodovky plne cukru, a přesto si nepamatuju, že by kdokoliv z nas byl tlusty. Navic sem ja cucal tu jeho červenu a on zas pruboval moju žlutu. Chleba při kopani bunkra překažal, tuž odpočival na boku v blatě a zežrany byl až pak. Aji s blatem. Myslite si, že mi z teho bylo blbě? Nikdy!
Ani opary zme nedostali. A to zme si gzichty nepotirali preventyvně jelenim lujem a podobnýma cyparnama. Žižaly zme taku malu rybyčku řezali na poloviny, bo nam ve škole řikali, že žižala je užitečny tvor a že když se rozpuli, tak doroste! Škoda, že nam neřekli, že doroste jen ta jedna polovina. Dom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli. Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit.
Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her (třeba hazani
nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země), byl ztraceny. Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet.
V televizi byly dva kanaly a v tych tekla enem žumpa.
Když kamoš přitahnul do lesika kytaru a začal hrat Hotel Kalyfornyja, byl pan buch. Okamžitě na něm viselo deset bab. Tuž, bylo nam patnact. Našli zme kamoše venku aji bez mobila. Byli v lesiku, v bunkru, nebo na hřišťu.
Padali zme do potoka, padali zme ze stromu, z klepača, lamali si
hnaty, robili zme si modřiny, sypali zme si pisek do vlasu aji do oči. Byl to naš problem. Kdo si doma stěžoval, dostal ještě přidane. Mliko se pilo od kravy, kobzole se kradly jezeďakum a pekly a žraly se zelene, šťovik chutnal dokonale a třešně zme kradli susedovi anebo v aleji. Kdo se prozradil a spadnul ze stroma, ten s nama přiště nešel, bo kdo by tež lazil s mamlasem?
Na koleje zme valili hřebiky a padesatihaliřove mince. Zůstávaly z nich fajne placky. Přes řeku zme lozili po teplovodnich rurach tak dluho, až tam jakysik cyp namontoval ty špičate zabrany. Škoda, možna byzme vymysleli aji prvni bandži džamping. Okolo byl komunystycky socializmus, a přesto zme byli svobodni. Žadne hlupe předpisy nas nesvazovaly. Bylo nam jedno, jake zakřiveni maju banany, bo stejně byly akorat parkrat za rok - v době, kdy opravdu dozravaly. Gulaš a koprovka byly nejlepši ze včerejška. Z buřtu při opekani vykapaval poctivy praseči tuk a přestože zme to žrali černe připalene, bylo nam fajně a neměli zme pocit, že žereme polyvinylchloridovy bazmek.
Tak si řikam, jak je kurva možne, že vlastně ještě žiju.
Jak zme to mohli bez předpisu EuroSajuzu přežit?

Tak tohle mne fakt dostalo...

17. února 2016 v 17:16 | Máří Kosáček
... a já nevím, jestli se mám smát nebo plakat. Ale jak moc se k tomu blížíme, jak malý krůček nám k tomu chybí...
Stále hlásí, že se zvyšuje věk lidí, a že musíme proto do důchodu dýl,ale nějak moc tomu nevěřím.
Za loňský rok kolem mne zemřelo moc ,,mladých" lidí".
Nebyli v důchodě a po některých zůstali ještě hodně malé děti. A těch lidí nebylo zrovna málo. Zemřeli příliš mladí na smrt.

Hurá do důchodu
Jedu z práce. Je mi 75 let. Musím vlakem,protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý.
Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s naslouchátkem a silnými dioptriemi, vystupuji.
Vystupuji velice opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To pravé mně vypíchl 70-tiletý oční chirurg při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože měl Parkinsonovu nemoc.
Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku.
Procházím nádražní halou, kterou hlídá hrbatý policista, který se pomočil. Opět to nestihl.
Vycházím ven a jdu na tramvaj.
Řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože trpí ztrátou paměti.
Vystupuji a mám hlad.
V restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří dostat kuchaře z komatu.
Objednávám si pivo, ale číšník kvůli třesu rukou půlku vylije,než dojde k mému stolu.
Chci zaplatit,ale číšník nerozezná stovku od tisícovky a nemůžeme přijít na to, kolik má vlastně vrátit peněz.
Jdu domů.
Děti ve věku 48 a50 let se mě ptají, jestli bych jim nepomohl najít nějakou práci. Ne, děti moje,na to jste ještě příliš mladí. Ještě pracujeme MY.
Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero.
Beru si raději Pampers, abych to vydržel. Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože 68-letá baletka, představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu.
Vracím se domů. Odložím obě zubní protézy.
Pustím televizi a sleduji celostátní oslavy narozenin prezidenta Kalouska,který se k naší radosti v plné síle, zdraví a svěžesti dožívá 120 let a nabádá vládu, aby zvýšila věkovou hranici odchodu do důchodu.

Slabikář

22. prosince 2015 v 20:24 | Máří Kosáček






Do školičky pro panenky

Štuclík nebo rukávník, můj druhý

7. prosince 2015 v 20:53 | Máří Kosáček

Anglicky muff nebo handwarmer, německy der Muff, francouzsky le manchon, zahříval ženské ruce již v 16. století.
Výhody tohoto doplňku si uvědomili i muži a v 17. a 18. století zařadili do svého šatníku. Muži nosili rukávník přivázaný k pasu. Ženy jej zas nosily pověšený na šňůrce kolem krku nebo jej neměly nikde připevněný a měly v něm schované ruce. Sláva rukávníků pohasla v 19. století a po jejich krátkém revivalu ve 40. a 50. letech minulého století má klasický štuclík v šatníku jen málokdo. Ačkoliv jde v době mrazů o velmi praktického pomocníka, v dnešní době jej, přesněji jeho upravenou verzi, doceňují maminy s kočárky.

Původně se nosily rukávníky vyrobené z kožešin. Mezi oblíbené kožešiny na štucl patřila sobolí kožešina, hermelín, vydra a další. I tvary rukávníků prošly vývojem, nosily se malé "soudky" i velké rukávníky sahající až na zem. Teprve později byly představeny rukávníky ušité z látky. Novou módu látkových rukávníků přijali s nevolí kožešníci, kteří tak přicházeli o výdělky. Z této doby se traduje historka, kdy se pařížský kožešník pokusil zdiskreditovat módní novinku látkových rukávníků tak, že jeden látkový štucl daroval katovi. A jelikož katovské řemeslo bylo sice prospěšné, ale zároveň pohrdané, jeho záměr se mu podařil.

a tohle je můj památeční i s límečky na kabát
 
 

Reklama
Reklama