Leden 2013

Drahý můj

31. ledna 2013 v 21:33 | Naděžda Urbánková a Jiří Grossmann |  Hudební zastavení
Naděžda Urbánková a Jiří Grossmann
Drahý můj, jak se ti stydím psát, jak ti říct, že mě máš zbytečně rád, moje láska umírá, už ji víc neopatruj. Tak ti naposledy říkám: Drahý můj.
Včera v poledne skončila bitva. Přišel ke mně pošťák a podával mi dopis. Byl jsem šťasten, jak v té chvíli může být šťasten muž daleko od svých, daleko od domova. Otevřel jsem tvůj dopis a začínal tak hezky, dvěma slovy: Drahý můj.
Vtom odkudsi přilétla kulka, jak už to v bitvách bývá. Byla to náhoda nebo osud, kdo ví. Odcházelo se mi hezky z tohohle světa, protože jsem měl v rukou tvůj dopis, který začínal tak hezky: Drahý můj.

Volby prezidenta 2013

26. ledna 2013 v 16:36 | Máří Kosáček |  Víte,znáte,tušíte, radíme

Dej Bůh,aby jsme nelitovali hlasů našemu novému panu prezidentovi.Jen čas ukáže,zda-li byla naše volba správná...

Patrícia Janečková - "Tenkrát na západě" - TALENTMANIE

24. ledna 2013 v 14:34 | TV NOVA |  Hudební zastavení
Věra Špinarová - Tenkrát na západě- Jednoho dne se vrátíš
Den se v růži skryl a z růže vůní bral, tím jsi dlouho žil a kráse přísahal. Mám už v tváři smích to léta můžou být, s prázdnem slůvek tvých chci sotva v písních znít.
To víš, že zůstanou, jak loukám tváře kvést, dál v knihách všech zázraků, mou písní zníš dál, to víš, že půjdem k nám, jak cestám zbývá jít, též dveřím, co zívají, jak náruč toužení, já dlaň tvou stále znám.
To víš, sny zůstanou, a možná může nás hřát, zas dál pár slůvek tvých, když poznáš stůl a nůž.
S příliš krásnou lží se loučit náleží, vítej k nám, vítej k nám, ten stůl tu máš, už náruč znáš , jak chutná prázdná číš, přijď zas k nám, ať sám už víš, jak ve dvou dá se žít, až přijdeš zpátky k nám.

Marika Gombitova - Vyznanie

24. ledna 2013 v 14:29 | Marika Gombitova |  Hudební zastavení
Nádherná písnička


Viem Mal si plnú čiapku snov Viem Tuším čo sa stalo s ňou

Tak príď V tmavej chodbe stoj a blúď Zazvoň Prídem odomknúť

Príď Klavír spí tu pod prachom Príď Zahraj mne a oblakom Tak príď Do tej izby podkrovnej Veď vieš Vyhnali sme lásku z nej

Stratená v púpavách Stála som tam raz

Seď Seď a do tmy niečo hraj Šum Letnej lásky privolaj Tak hraj O kvitnutí púpav tých Raz Raz a navždy sfúknutých

Vráť láske čas keď málo vie Vráť nech aj jeseň májom je Vráť nepočítaj týždne strát Vráť zajtrajšok jej vráť

Miroslav Žbirka - "Atlantída"

24. ledna 2013 v 14:25 | Miroslav Žbirka |  Hudební zastavení
1. Zem pradávnych sĺnk v chladnom tieni tajomstiev na mapách jej dávno niet Zem pradávnych sĺnk nepoznáš jej žalospev a more nevydá viac ten svet Pod hladinou spí kameň s tvárou naveky v nehybnom tieni rias a milenci sú si v tej hĺbke vzdialený s rukou sa míňa vlas Refrén.Len more cez brány čias ženie na brehy stĺpy vĺn more cez brány čias von vynáša stĺpy vĺn Naděžda Urbánková a Jiří Grossmann 2. Zem stratených sĺnk v oknách blúdia oči rýb tam hlboko niet kam ujsť zem stratených sĺnk v oknách blúdia oči rýb hľadajú klúč od úst Pod hladinou spí kameň tvár a testament v nehybnom tieni rias čas ostal tam stáť očami hviezd sa díva svet v tej hĺbke je niečo z nás Naděžda Urbánková a Jiří Grossmann 3. Nepovie nám však viac kde mŕtvi v ňom bývajú nepovie nám však viac čo mestá v ňom skrývajú

Waldemar Matuška - Jó, třešně zrály (Rokoko-1964)

24. ledna 2013 v 14:18 | Waldemar Matuška |  Hudební zastavení
R: Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály, sladký třešně zrály a jak to bylo dál.
1. Tam jak je ta skála, ta velká bílá skála, tak tam vám holka stála a bourák opodál a moc se na mne smála, zdálky už se smála i zblízka se pak smála a já se taky smál.
R: Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály, ...
2. Řekla, že už dlouho mě má ráda, dlouho mě má ráda, dlouho mě má ráda, abych prej si ji vzal, ať nechám ty svý stáda, že léta pilně střádá, jen abych ji měl rád a žil s ní jako král.
R: Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály, ...
4. Pokud je mi známo, já řek jenom: dámo, milá hezká dámo, zač bych potom stál, ty můj typ nejsi, já mám svoji Gracy, svoji malou Gracie a tý jsem srdce dal.
R: Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály, ...
5. Jó u tý skály dál třešně zrály, sladký třešně zrály a vlahej vítr vál a já k horám v dáli, k modrejm horám v dáli, sluncem, který pálí, jsem hnal svý stádo dál.

Kníže ze Schwarzenbergu 1

24. ledna 2013 v 12:13 | Máří Kosáček |  Víte,znáte,tušíte, radíme
Karl
Johannes Nepomuk Josef
Norbert Friedrich Antonius
Wratislaw Mena Fürst
zu Schwarzenberg,
kníže ze Schwarzenbergu,
vévoda krumlovský,
hrabě ze Sulzu
a lantkrabě kleggavský

erb Orlické větve
Havel udával Židy a Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech
- Případ nepovšimnuté knihy.
Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy
Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.
Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.
Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání,náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.

Pomoc v nouzi
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1938 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.
Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, by u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci.
Úřady Schwarzenberkovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.
Potíže s lidmi
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků -Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, "upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.
Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových.
Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě;
chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku.
V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…
Vyřešili to Cikáni
Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců (?). Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové (?). Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.
A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.

Vlepená stránka
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech To téma ho chytlo.
"Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil," vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. "Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích." Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že "Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět."
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. "Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů," konstatuje Fedor Gál. "Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou
vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji."

Mlčeti zlato
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.
"Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec," říká Fedor Gál.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

To nemůže být konec
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberka nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?
Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun - což podlé mého učinil vcelku správně (?)--, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.
Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme - v rámci udržení tohoto ideálu - nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu."Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem
že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak," vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.
Tereza Spencerová,
Mladý svět č.12/2003
PS.Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně: "Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí."
Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30.1.2011, Freeglobe
Pozn. red. Někteří "naši" novináři vidí na Masarykově republice jen nedostatky. Nikoli podle hesla, co je české, to je hezké, ale podle zásady, co je české, není vůbec hezké. Stačí si však uvědomit, že kdyby okolní státy měly zrovna tolik nedostatků jako naše tehdejší republika, např. Německo, Polsko, Maďarsko a Rakousko, pak by nikdy k druhé světové válce nedošlo.
Možná že i tento fakt někteří tzv. novináři vidí jako negativní. Pak ale lze jen litovat…

Kníže ze Schwarzenbergu 2

24. ledna 2013 v 12:07 | Máří Kosáček |  Víte,znáte,tušíte, radíme
Karel Schwarzenberg - politický životopis
I při vědomí, že Kalouskův temný životopis by mohl kdokoliv znovu proti němu vyhrabat, dosadil si do předsednického křesla dalšího, "nejlepšího polistopadového ministra", tentokrát resortu zahraničních věcí, Schwarzenberga. Coby Kalouskova loutka zatím zafungoval spolehlivě .
Veřejnost a média jsou uhranuta obrazem Knížete, který je pro ni zárukou mravnosti a čistoty.
Je tomu ovšem opravdu tak? Jak často se například zmiňují fakta uvedená v knize Bouře amerického spisovatele Paula Polanského? Ten uvádí, že když bylo koncem roku 1939 živelnou pohromou téměř zničeno celé Schwarzenbergovo panství, najal si přes protektorátní úřady velmi, ale velmi levnou pracovní sílu. Tu tvořili vězni z pracovního tábora v Letech u Písku, který byl založen právě s cílem pomoci Schwarzenbergovi uklidit jeho panství. Původně byli do tábora deportováni slovenští dělníci, poté řadoví dělníci, tuláci a nakonec Romové. Karel Schwarzenberg by na tuto otázku historie své rodiny měl odpovědět, zvláště pokud kritizuje francouzského prezidenta Sarkozyho za jeho deportační politiku vůči Romům z Východní Evropy. Ostatně sám ve Francii prohlásil, že "jako malý kluk bydlel poblíž tábora v Letech", pročež je na otázku deportací Romů citlivý! Karel Schwarznebrg, přijal-li majetek svého rodu, měl by se vyrovanat I s tím, že mu na něm pracovali vězni z koncentračního tábora !
Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von Schwarzenberg se po listopadu řítí domů a začíná pracovat jako jeden z nejbližších Havlových spolupracovníků. Soustředí se však především na restituce svého majetku. Je schopen všeho, jen aby ho mohl získat zpět (bez něho by byl asi úplný žebrák). Snaží se ho získat různými fintami. Třebaže se v 60. letech kooptoval do tzv. hlubocké schwarzenbergovské rodové větve, čímž se mu v Rakousku podařilo výhodně dědit, v Čechách po roce 1989 se náhle začíná hlásit ke své původní, tzv. krumlovské větvi. Miliardové restituce jej zkrátka lákaly, pročež je známo, že onen údajně ,,ukradený" majetek byl ve skutečnosti zabaven ještě před únorem 48 zvláštním zákonem Národního shromáždění č. 143/1947 Sb. užívaným proti kolaborantům.To Schwarzenberga pochopitelně nezajímalo. Podle platného českého práva sice neměl nárok, ale celá záležitost se vyřešila tak, že se nakonec začalo postupovat podle práva rakouského. A bylo vymalováno.
Schwarzenberg se stejně jako Kalousek v divokém kapitalismu dobře zabydlel.
Velmi komickou, či spíše tragikomickou, se stala jeho restituce Tesly Blatné v Bohunicích. Zde bývala cihelna, která kdysi patřila jeho otci. Schwarzenberg restitucí pověřil advokátku Dvorskou, která však ve spojením s jedním dalším advokátem nakonec z restituce učinila privatizaci. Schwarzenberg dal pak od podniku ruce pryč, neboť, jak doslova prohlásil, "proč mám najednou začít dělat nějakou elektroniku, o níž toho vím, s odpuštěním, hovno"? A s odpuštěním na hovno to pak začalo být s do té doby slušně fungujícím podnikem…

Pozoruhodná byla také privatizace Becherovky, ve které Schwarzenberg získal svůj podíl. O privatizaci v Klausově vládě rozhodl hlas ministra Rumla (Schwarzenbergova kamaráda z klanu Pravdy a Lásky), který své hlasování zdůvodnil úžasnými slovy, že Becherovku bylo třeba privatizovat, ,,protože je to státní". A jak přestala být státní, s někdejší chloubou naší země to především na domácích trzích začalo být horší a horší.
Pozoruhodným případem byla též Nadace Bohemiae, kterou Schwarzenberg v roce 1992 založil a stal se jejím šéfem. Mezi členstvem zde působil jeden pravicový politik či ekonom za druhým - Dlouhý, Salzmann, Zieleniec, Švejnar. Již rok po svém vzniku však nadace přestala platit daně, její daňové nedoplatky se vyšplhaly až na 3 miliony korun.
O tom, jak slušný a mravní podnikatel Schwarzenberg byl, vypovídá jeho otevřené přiznání médiím z roku 2006, jak se jednou podvolil přijetí úplatku.
Do politiky se snažil Schwarzenberg štrachat delší dobu, vždy však s mizivým úspěchem. Zapojoval se také do různých havlovských ,,politicko-nepolitických" iniciativ, jako byla Dřevíčská výzva nebo Impuls 99 (všechny skončily krachem). V pokusech o průnik do politiky uspěl teprve až v senátních volbách roku 2004, kdy kandidoval za dvě politické mrtvoly - Unii svobody a ODA, ve které byl ostatně ještě donedávna členem. V senátu nijak nezazářil (konečně jako každý zastupitel této zbytečné instituce), není divu, že jeho mocenské choutky mířily výš - a to až do vlády. Nejprve byl tento češtinu neustále komolící huhňa doporučen naší havlovskou kulturní frontou na křeslo ministra kultury (na což se zapomíná), nakonec se ale v lednu 2007 stává ministrem zahraničí v Topolánkově vládě, a to nominován za ,,Stranu zelených".
Velice trapnou záležitostí se stala Schwarzenbergova vládní koexistence s manufakturou na skandály Čunkem. Poté, co byl justiční mafií Čunkův případ zameten pod koberec, začal Schwarzenberg hrát divadélko a několikrát i vyhrožoval odchodem z vlády. Nakonec si na Čunka najal americkou detektivní firmu Kroll, která suma sumárum zjistila, že Čunek sice stát okrádal, ale i jinak než na sociálních dávkách, z čehož Schwarzenberg získal dojem, že vše je O.K. a v Černínském paláci zůstal chrnět dál.
Po spravedlivém letošním debaklu Bursíkových zelených v eurovolbách se Schwarzenberg na stranu, která jej vynesla do ministerského křesla, prostě vykašlal a rozhodl se tak spojit se šibalským Kalouskem. A to i přesto, že Schwarzenberg coby představitel Pravdy a Lásky měl dříve ke Kalouskovi, jenž v Lidové straně propagoval pravičácký proklausovský kurz, poměrně daleko. Oba však zjistili, že jsou v podstatě dvěmi stranami téže mince, zároveň by bylo pro ně opustit politiku obrovsky bolestné… A tak je máme na scéně znovu.
Kauza Becherovka-Likér skutečně hořký
Každý ví, že premiér Miloš Zeman má slabost pro bylinný likér Becherovka, někdy označovaný za 14. léčivý karlovarský pramen. Méně se už ví, že předseda vlády zaujímá velmi rozhodný postoj v současném sporu o jeho privatizaci.
Kdo už to zapomněl, tomu můžeme připomenout, že se Becherovka privatizovala dne 3. září roku 1997. Tehdy vláda rozhodla o prodeji 89 % Karlovarské Becherovky ve prospěch společnosti Value Bill s.r.o. za 1, 997 miliardy korun. Ke všeobecnému překvapení padlo toto rozhodnutí o krátké přestávce jednání Poslanecké sněmovny.
Překvapivý byl i vítěz. Firma Value Bill totiž nesplňovala ani jednu z podmínek výběrového řízení. Naopak, ze sedmi soutěžích předložila nejslabší podnikatelský záměr a nenabídla ani nejvyšší cenu. Firmu Value Bill vybrali ministři ODA a KDU-ČSL, k nimž se připojil ještě Jan Ruml, nyní senátor Unie svobody, ale tehdy ještě ministr vnitra za ODS.
Zbývající ministři ODS hlasovali pro firmu Stock, jež nabízela nejvyšší cenu, ale jejich protest prý zazněl jen tak polohlasně.
Někteří politici tvrdí, že tehdy byl vlastně položen základ dnešní čtyřkoalice, uvedl teď deník Právo.
Jak napsal před čtyřmi lety týdeník Týden, nelze při hodnocení tehdejšího vládního rozhodnutí pominout úzkou vazbu lidí z Value Bill na ODA a fakt, že Josef Lux měl podle poslance ČSSD Michala Kuneše v parlamentu prohlásit, že sám stál u zrodu firmy Value Bill.
Ta se později přejmenovala na Salb. Mezi akcionáře patřil bývalý kancléř prezidenta Václava Havla Karel Schwarzenberg, který vlastnil 20 % akcií a společnost Patria Finance se 40 % akci.
Dodejme, že tato firma byla spojená s majiteli ČSOB, která loni získala IPB. A konečně třetím akcionářem byl francouzský lihovarnický a vinařský koncern Pernod Ricard rovněž se 40 procenty. V minulých týdnech prodali Schwarzenberg i Patria Finance své podíly v Salbu třetímu akcionáři, tedy francouzskému koncernu. V lednu roku 1998 se Salb ujal vlády v Becherovce, přebral prvních 34 procent akcií za zhruba 700 milionů korun a na dalších 17 procent získal akcionářská práva. Podle smlouvy začal zvyšovat produkci, ale zisk začal klesat. Začátkem letošního roku vyzval stát majitele Karlovarské Becherovky, aby podle dohody koupil zbylý podíl ve firmě za 1,3 miliardy korun. Začalo se jednat, ale Salb váhal a kladl si podmínku -- zbytek sice koupí, ale jen za předpokladu státní garance ve známkoprávním sporu. Podnikatel Zdeněk Hoffmann si totiž dělá vlastnické nároky na práva k Becherovce. Kdyby vyhrál, měl by stát zaplatit ztráty za vlastníka Becherovky.
Tento bod však původní smlouva neobsahovala a tak se vláda rozhodla jednání přerušit a dokonce října připravit nový způsob privatizace. Pernod dostal nakonec strach a prohlásil, že chce Becherovku i bez záruk. Premiér Zeman se nechce nechat vydírat a podle něj by bylo nejrozumnějším řešením vypsání nové soutěže na prodej státního podílu. Tomu ovšem nejsou nakloněni všichni ministři či pracovníci ministerstva financí a Fondu národního majetku.
Jednak nechtějí vyvolat mezinárodní arbitráž a jednak si uvědomují, že by nebylo snadné najít vážného zájemce o likérku, v níž by blokovací podíl vlastnila jiná firma, zřejmě konkurence.
Aby byl případ ještě zamotanější, začal se Západočeský úřad vyšetřování v Plzni zajímat o šéfy Becherovky. Podle Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti zřejmě nedodrželi všechny podmínky privatizační smlouvy.
Podle novinových zpráv prý získala policie informace o tom, že Becherovka nebyla schopna prodat zvýšené množství vyrobeného likéru a proto jej za nestandardních podmínek prodala na sklad. Objevily se i dohady o neplacení daní či neúměrných výdajích na reklamu. Všechna obvinění vedení Karlovarské Becherovky odmítá. A korunu všemu nasadila zpráva Hospodářských novin z obvykle dobře informovaných zdrojů, že Pernod Ricard zaplatil státu onu slibovanou částku -- 1, 324 miliardy korun za zbývající podíl v likérce Jan Becher -- Karlovarská Becherovka. I kdyby to byla pravda, na věci to nic nemění. Platí vládní usnesení, že obchod je přerušen a ministři financí a zemědělství připraví nový privatizační projekt. Konec října má přinést rozuzlení celého případu.

Proslulá karlovarská likérka prožívá krizi v režii privatizátorů
Existence společnosti Jan Becher -- Karlovarská Becherovka, a.s. (JBKB), světově proslulé výrobou bylinného likéru, je v nebezpečí. Firma patří státu a spravuje ji minoritní vlastník SALB, s. r. o., který rozhodnutím vlády ČR č. 538 ze 3. září 1997 vyhrál výběrové řízení. Jak už deník Super informoval 31. května, šetří policie podezřelé okolnosti, které nasvědčují tomu, že je Becherovka možná tunelována a SALB neplní podmínky, které mu vláda uložila. SALB však tvrdí, že podmínky splnil a hlásí se o nárok odkoupit od Fondu národního majetku (FNM) zbývajících 59 % akcií. V první části privatizace získal 30 % a pověření k výkonu akcionářských práv na dalších 21 %. Vyslovit vůči firmě SALB mínění, že tuneluje Becherovku, je věru těžké rozhodnutí. SALB má půlmiliardový kapitál -- po 40 % vložily finanční skupina Patria Finance (v čele se Zdeňkem Bakalou, napojeným na silný zahraniční kapitál) a francouzský koncern Pernod Richard, Karel Schwarzenberg vložil 20 %. Toho provází aura přítele prezidenta Václava Havla, exkancléře, dobrodince, podporovatele disentu. Pernod jej označuje za nejlepšího manažera v byznysu s alkoholem. Předsedá dozorčí radě JBKB, ale je i členem dozorčí rady Patria Finance. Často napadané rozhodnutí vlády přiřknout výhru v tendru SALB, ač nabídl druhou nejvyšší cenu a nejhorší podnikatelský záměr, je zákulisně přičítáno neotřesitelné pozici pana Schwarzenberga. V této kauze dojdeme i ke zvláštním souvislostem. Schwarzenberg a Bakala jsou považováni za protagonisty ~sdružení Lípa~, kolem něhož se pohybují vlivní ekonomové, byznysmeni i politikové (mj. Mlynář, Pilip, bývalý Mertlíkův náměstek na ministerstvu financí Mládek, má k ní blízko i guvernér ČNB Tůma atd.). Lípa je považována za součást ~Hradní lobby~. Někdo asi označí tyto souvislosti s privatizací JBKB za paranoidní, ale my jsme si Lípu nevymysleli.

Paragrafy
Nicméně SALB a jeho kultovní osoby musejí nyní přiznat, že současná situace Becherovky je buď výsledkem jejich packalství, anebo jde o tunel či snahu srazit likérku na kolena a tím donutit FNM ke katastrofálním rozhodnutím. Např. SALB Becherovku prostě nechat, protože už ji nebude nikdo chtít. Zatím jsou ekonomické důsledky velmi vážné a hospodářské výsledky deprimující. Ve hře je trestní stíhání podle § 255 trestního zákona za porušování povinností při správě cizího majetku a až osmileté tresty odnětí svobody. Nepouštíme se do spekulací. Máme k dispozici korespondenci, smlouvy, bilance a analýzy, z nichž by usoudil i slabší žák páté třídy zvláštní školy, že tady něco neklape. Možná se schyluje k tragédii, že JBKB zmizí v tunelu, anebo jako troska skončí v cizích rukách a stát utrpí těžkou ztrátu. Celková hodnota Becherovky je 1 977 131 500 Kč v akciích. Firma SALB asi neříká pravdu, pokud hlásí FNM, že plní podmínky privatizace.

Drahá známka
Za rok 1997 měla Becherovka zisk 149 603 000 Kč, na účtu v bance 220 milionů a zásoby vyrobeného zboží. Zisk trvale klesal a na rok 2000 se už předpokládala ztráta 140 milionů. Becherovka je zatížena obrovským úvěrem a kasa je prázdná. Snižuje se produkce, propouštějí se zaměstnanci, byla zastavena výroba nealkoholických nápojů, jejíž zachování je také jednou z podmínek privatizace. Začátkem roku 2001 měla firma asi 350 zaměstnanců. Nyní jich propouští údajně 60, ale podle našich informací jich je 100. Na výrobě nealkoholických nápojů mělo pracovat 41 lidí. Podle našich zdrojů pracuje v tomto provozu už jen jediný -- vrátný. Odbyt likérů výrazně klesl, mj. i proto, že se zvedla cena. Efekt rozpočtu na reklamu kolem 250 milionů Kč za minulý rok byl nejspíš ~skvělý~. Jednou z podmínek privatizace bylo vypořádání známkoprávních sporů. A to především s německo-švýcarskou firmou Underberg, která vlastnila známku Johan Becher pro německý trh. SALB se sní dohodl. Podle informací deníku Super chtěl Underberg 400 milionů Kč -- alespoň právě tuto cenu říkal Emil Underberg všem zájemcům. Karlovarská likérka si však tuto známku musela koupit za 678 276 000 Kč. Průběh tohoto obchodu byl asi zvláštní. Známku koupil od Underberga Pernod Richard a prodal ji Becherovce, která si vzala obrovský úvěr. Měl ji však zaplatit třicetiprocentní majitel SALB, protože to dostal jako podmínku privatizace. Nestalo-li se tak, pak si značku koupil zase stát a ještě nejspíš prodělal skoro 300 milionů. Pro policii nebude složité kontaktovat německý ~berňák~, zjistit skutečnou cenu a z toho usoudit, zda privatizátor a správce státního majetku Becherovce ~nepustil žilou~. Na začátku pátrání deníku Super byla informace o obrovském množství likéru v různých skladech
Výsledek našeho úsilí byl šokující. Fond národního majetku mj. uložil SALB, aby firma Jan Becher -- Karlovarská Becherovka v roce 2000 vyrobila 14 milionů litrů likéru, z toho prodala na domácím trhu 8 246 000 litrů a exportovala 2 800 000 litrů. FNM napsal dne 13. 12. 2000 (autorem dopisu byl člen meziresortní skupiny František Jakoubek) jednateli SALB Pierre Pringuetovi, aby předložil doklady o plnění těchto ukazatelů, neboť k 30. 9. 2000 byly splněny pouze na 34 a 40 %. Během tří měsíců se stal zázrak -- např. domácí měsíční odbyt vzrostl šestinásobně. SALB stál před problémem vykázat za každou cenu za tři měsíce prodej zhruba 5,5 milionu litrů, jinak nesplní podmínky, neuskuteční se prodej 59 % akcií a
FNM odstoupí od smlouvy na prodej předchozích 30 %.

Zázrak
"Řešení" se našlo -- zboží bylo nějakým způsobem vnuceno tuzemským distributorům na sklad. Do firmy Tvin u Říčan bylo odvezeno asi 1,4 milionu litrů v lahvích po 0,35, 0,50, 0,70 a 1 litru ve 149 kamionech; do skladu firmy Gabréta Hylé ve Čkyni přes milion litrů ve 115 kamionech. A podobně. SALB má faktury (s neobvyklou lhůtou splatnosti 90 dnů), že prodal, ale z peněz dodnes dostal asi desetinu. Zatím víme, že takto bylo do skladů odvezeno aspoň 313 kamionů. Jeden kamion pojme becherovku v hodnotě 1,9 až 2,3 mil. Kč. Na paletách v kartonech ležel neprodaný likér za zhruba 660 milionů Kč. Generální ředitel společnosti Jan Becher -- Karlovarská Becherovka, a. s., Alan W alden-Jones píše 11. ledna 2001 Františku
Jakoubkovi na FNM: V ážený pane Jakoubku, je mi potěšením V ám poskytnout aktuální výsledky týkající se vývozu bylinných likérů a jejich odbytu v ČR ke dni 31. 12. 2000… Nahlásil splnění výroby na 100,2 %, exportu na 102,9 % a domácího odbytu na 100,3 %.
Šéfům zmíněných skladů bylo horko, když je navštívili vyšetřovatelé. Jeden z nich přiznal i obsah dohody: berte, s vymáháním plateb počkáme, my potřebujeme splnit ukazatele odbytu.

Schwarzenberg má Becherovky plné zuby
Becherovka je ztrátová
/PRAHA/ Fond národního majetku (FNM) vrátí zpět na ministerstvo financí projekt privatizace Karlovarská Becherovky (KB) jako nerealizovatelný. Potvrdila nám to Lucie Králová z tiskového odboru FNM s tím, že ze středy na čtvrtek vypršel termín pro definitivní podepsání smlouvy, na jejímž základě měla společnost Salb dokončit privatizaci KB. Ve společnosti Salb má 20% podíl přítel prezidenta Václava Havla a jeho někdejší kancléř kníže Karel Schwarzenberg. Po čtyřiceti procentech má investiční společnost Patria Finance a francouzský Penrod Ricard. Salb prý v termínu kontrakt neuzavřel proto, že zbývá dořešit postup v případě údajně neoprávněných nároků podnikatele Zdeňka Hoffmana na vlastnictví značky. Hoffman tvrdí, že je jediným oprávněným uživatelem receptury na likér, kterou prý zdědil od původních vlastníků. Ministerstvo financí v rámci podmínek soutěže neuvedlo v seznamu známkoprávních sporů ten s Hoffmannem, a tak Salb žádá stát o garance na finanční krytí případné prohry. K tomu někdejší ministr financí Ivan Pilip (dnes US) poznamenal, že v takovém případě by měl FNM problém s firmou Salb řešit. Dosud Salb koupil od státu 30 % akcií Becherovky za 673 miliónů korun a za zbylých 59 % měl nyní dát 1,324 miliardy korun.

Usnesení hovoří jasně
Jak si ale deník Super ověřil ve vládním usnesení ze 3. září 1997, kterým byla privatizace Karlovarské Becherovky firmě Salb schválena, podmínkou privatizace jednoznačně bylo krom jiného zajišťování obhajoby v případných známkoprávních sporech. Bez uvedení doplňujících podmínek. Tedy sporů, které jsou či v budoucnu nastanou. Navíc kauza ~Hofman~ už byla podle Králové z FNM v době privatizace mediálně známá a lze tak s určitostí konstatovat, že firma Salb věděla, do čeho jde.

Likérku získal outsider
Podle předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Vlastimila Tlustého (ODS) Salb nyní porušil podmínky privatizace a je třeba zvážit její zopakování. ~Je však třeba vidět, že Becherovka už nemá zdaleka tak silné ziskové postavení na trhu jako v roce 1997,~ poznamenal Tlustý. Z dostupných informací vyplývá, že společnost Value Bill, ze které se převodem majetkových podílů stala firma Salb, nabídla v privatizačním projektu pouze druhou nejvyšší sumu (1,997 miliardy Kč). První byl Stock Plzeň (2,016 miliardy Kč) v ostatních čtyřech kritériích byl Value Bill hodnocen na rozdíl od ostatních pouze negativně.

Jak kdo hlasoval
Tehdejší člen Klausovy vlády Martin Říman nám potvrdil, že u Becherovky ve vládě došlo k výrazné polarizaci názorů. Pro prodej nynějším vlastníkům hlasovali všichni ministři ODA, KDU -- ČSL a jazýčkem na vahách a devátým ministrem z šestnácti byl ministr vnitra za ODS Jan Ruml (dnes US). Ostatní ministři ODS hlasovali pro jiné společnosti. Zdá se, že už tehdy se profilovala budoucí čtyřkoalice vzniklá na základě Rumlem a Pilipem rozvrácené ODS.

Privatizaci Becherovky nejde jen tak zrušit, tvrdí Schwarzenberg
Privatizaci akciové společnosti Jan Becher -- Karlovarská Becherovka nejde jen tak zrušit či jinak rozhodnout, řekl v pondělí Právu jeden z jejích vlastníku Karel Schwarzenberg.
Reagoval tak na radu vystoupení představitelů ČSSD včetně ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, jenž osobně považuje prodej Karlovarské Becherovky za sporný a prosazuje prověření a případnou zmenu privatizačního projektu na tuto likérku.Podle ČSSD by mělo víc akcií Becherovky získat město Karlovy Vary. Také podle poslance ČSSD Michaela Kuneše by šlo privatizační rozhodnutí Klausovy vlády zvrátit a 34 procent akcií převést na Karlovy Vary. Jako jeden z důvodů uvádí poslanec, že Becherovka je novým vedením ze společnosti Salb nepřímo tunelována.
"Důkazem například je, že v současné době Becherovka přestává v Karlových Varech sponzorovat to, co bylo v minulých letech samozřejmostí," uvedl Kuneš. Podle expertů však tato argumentace neobstojí, nebot sponzoring je zcela dobrovolnou a soukromou věcí každé firmy.
"V celém civilizovaném světě je zvykem dodržovat smlouvy. O privatizaci Becherovky jsme smlouvu uzavřeli, je platná a nelze ji jednostranně měnit. Tím by ČR pozbyla věrohodnosti, a to je jediné, co si nyní opravdu nemuže dovolit. To by byl přece strašný výsledek," prohlásil Schwarzenberg. "Jsme samozřejme schopni splnit a splníme všechna kritéria i podmínky privatizace, které jsou obsaženy v uzavřených smlouvách," ubezpečil.
Prodej 89 % akcií Becherovky firme Salb schválila vláda Václava Klause 3. září 1997. Kabinet tehdy překvapivě vybral právě tuto firmu, jež nezvítězila ani v jediném z kritérií vypsaného veřejného výběrového řízení.
Ve firme Salb drží 20 % Schwarzenberg,40 % francouzský Pernod a 40 % Patria Finance. Akcie Becherovky budou převáděny Salbu postupně, nyní koupil prvních 30 % a vykonává akcionářská práva nad dalšími 21 %. Zbytek akcií by měl získat po splnění svého podnikatelského záměru v roce 2000.
(Zdroj: Právo, 01.09.1998)

Jednání PsP ke kauze prodeje Becherovky 4. 9. 1997
Pochybnosti, které má poslanecky klub sociální demokracie, se týkají vlastně dvou oblastí. Jedna oblast se týká společnosti, která byla vybrána, a to spíš než z toho hlediska, ze byla vybrána, ale z hlediska, co tato firma za sebou skrývá. Je pochybné, že k privatizaci takto vyznamného podniku byla vybrana firma, jejíž základní jmění činí 100 tisíc korun a byla založena 17. dubna 1997.
Ministr financí ČR Ivan Pilip: Pane předsedající, paní poslankyně a pani poslanci, také se nechci vyhýbat odpovědnosti za to sdělit Poslanecké sněmovně věci, o které opoziční poslanci žádají, a take se nedomnívám, že by byla realná šance, že se dostane dnes na pořad interpelace pana poslance Kuneše, která je dokonce 16.
Považuji za nutné v tuto chvíli říci několik kratkých informací. V souladu s právním řádem tohoto statu je rozhodovaní o konkrétních privatizačních případech svěřeno do rukou exekutivy, a vlada proto učinila rozhodnutí také v cause podniku Becherovka plně v rámci kompetencí, které jí dává český pravní řád. Je samozřejmě právem parlamentu kontrolovat procedurální, právní správnost takovýchto kroků. Přesto jsem přesvědčen, že logika rozdělení výkonné a zakonodárné moci tady nepočitá s tím, že by sněmovna diskutovala věcně okolnosti jednotlivých privatizačních rozhodnutí, tzn. větší či menší vhodnost jednoho nebo druhého podniku pro ziskání privatizovaných podniků. Přesto, opakuji, platí jasné právo kontrolovat legislativní a procedurální spravnost. Proto považuji za nutné informovat sněmovnu o tom, že na řádný bod včerejšího jednání vlády byl navržen i bod c. 3 -- Návrh privatizace podniku Becherovka. V tomto bodě jsem jako ministr financí předlozil stanovisko vládní privatizační komise a výběrové komise, která byla určena vládou k privatizaci tohoto podniku, s tím, že tato informace proto také zahrnovala skutečnost, že vládní privatizační komise a přislušná komise nedospěly k jednoznačnému rozhodnuti. Informoval jsem vládu v tom materiálu proto o všech 5 nabídkach, které k danému datu zůstávaly ve hře. Zaroveň jsem, a to i na dotaz, to je známo i díky tomu, že jsem tak informoval sdělovací prostředky, tlumočil svůj nazor, že vzhledem k okolnostem, že díky multikriteriální soutěži, která byla vypsána, zůstalo v soutěži 5 firem, které vesměs svým zázemím, tzn. tím, kdo je zainteresován ve společnosti, kdo se na ni nějak podílí atd., tedy svým zázemím představují firmy, které jsou seriozni v tomto oboru, ktere maji zkusenosti a ktere davaji vyznamnou zaruku toho, ze nepujde o pouhy spekulativni nakup, ale ze pujde skutecne o snahu tento podnik dale rozvijet a becherovku u nas vyrabet, u nas i v zahranici distribuovat. Doporucil jsem, aby za dane situace bylo jako hlavni kriterium vzato kriterium cenove. Vlada o tomto bodu v ramci sveho programu radnym zpusobem jednala, a protoze, jak je vam znamo, s ohledem na jednani parlamentu musela skoncit svou schuzi v 11 hodin, tak tento bod prerusila, radnym zpusobem prerusila s tim, ze i vzhledem k tomu, jak je tato udalost sledovana, a vzhledem k tomu, ze kazda z ucastnickych firem slozila kauci ve vysi 38 milionu korun na bezurocny ucet, ze je potrebne rozhodnout, tak se vlada shodla, ze prerusene jednani bude pokracovat 30 minut po zahajeni poledni prestavky jednani parlamentu, a to v nektere z prostor parlamentu. Toto se take stalo, ta schuze zcela radnym zpusobem za plne ucasti clenu vlady a za ucasti pracovniku aparatu Uradu vlady pokracovala a po dalsi asi pulhodinove diskusi, po dvoukolovem hlasovani, byla vybrana firma, jejiz jmeno je vam znamo a ktera byla vcera oficialne oznamena.
Je samozrejme mozne uvazovat o tom, jestli tato firma je nejvhodnejsi, a ja osobne jsem presvedcen, ze at by vlada rozhodla jakkoliv a vybrala kteroukoliv z tech peti firem, tak ze by za sve rozhodnuti byla z vecneho pohledu kritizovana.
Co vsak povazuji za podstatne a z hlediska duveryhodnosti privatizacniho projektu jako takoveho za nejvyznamnejsi, je fakt, ze udalost probehla zcela v souladu s nasim pravnim radem, procedurou, jakou jsem vam popsal, ze rozhodnuti je pravoplatne a ze ho povazuji za proceduralne i pravne zcela spravne.
Mistopredseda PSP Jiri Honajzer: Dale o slovo pozadal mistopredseda vlady a ministr zemedelstvi Josef Lux. Opet patri mezi ty, kteri maji pravo vystoupit, kdykoliv o to pozadaji, tudiz mu slovo udeluji.
Mistopredseda vlady CR Josef Lux: Vazeny pane predsedo, damy a panove, povazuji za korektni doplnit tuto informaci o informaci zakladatele, protoze predstavuji zakladatelske ministerstvo. Prestoze skutecne toto rozhodnuti patri do kompetence exekutivy, myslim, ze je to vec mimoradna, a proto je dulezite vsechny informace bez obalu dat na stul.
Ja potvrzuji slova, ktera tady rekl muj predrecnik, pan kolega ministr Pilip. Skutecne vlada o teto veci jednala nekolikrat. Nad pripravenym materialem odborniku jednotlivych ministerstev vcera vlada rozhodla ve dvoukolovem jednani. Z prvniho kola vzesly dve firmy -- firma Stock a firma Value Bill, shodou okolnosti firmy, ktere nabidly nejvyssi nabidku. Potom vlada po velmi peclivem jednani rozhodla tak, jak rozhodla.
Co to znamená? Znamená to, že tato firma, která má za partnera významnou francouzskou distribuční společnost, bude schopná zajistit tu nejdůležitější věc, která je otazkou budoucnosti Becherovky, a to je prodej.
Chtěl bych informovat členy Poslanecké sněmovny Parlamentu, že vláda rozhodla o prodeji 30 % akcii teto společnosti. Tyto akcie budou prodány po složení ceny, která je 2,5 tis. Kc za jednu akcii, což je zhruba 2 mld. Kč. Dalších 59 % akcií bude prodáno po roce 2000. Do 31. 12. 2000 musí tato nová společnost splnit několik vyznamných podmínek. Prvni podmínkou je zajištění ochranných známek plus vyrovnání stávajících sporů kolem těchto známek. Druhou podmínkou je zásadní narůst výroby, kdy ve smlouvě je jasně řečeno, že v r. 1999 tato nová společnost musi vyrobit 125 tis. hektolitrů tohoto bylinného likeru, což znamená zachování stávající ůrovně domácí spotřeby, která je na úrovni 82 tis., a zásadní navýšení exportu o 22,5 tis. hektolitru. Myslím, že to je velmi významné.
Po celou tuto dobu ma stát předkupní právo, to znamená pokud tato nova společnost nesplní
tyto dvě klíčové podmínky, otazku ochranných známek (kde samozřejmě je vetující právo zlaté akcie, resp. přítomnost státu skrze majetkový podíl) a zvýšení produkce, tak samozřejmě toto finale, které je naznačeno na konci této smlouvy, nebude naplněno, to znamená, že stát má stále významný blokační podíl. V tomto prvním kroku se rozhodlo o 30 % a 59 %, je jako výzva po splnění všech těchto kriterií.
Myslím, že s vědomím těchto informací je třeba říci, že vláda, která rozhodla -- a ja jsem rád, že to byla nejvysší domácí nabidka -, rozhodla dobře.
Děkuji vám.

Vtipná

20. ledna 2013 v 10:56 | Máří Kosáček |  Srdce oceánu
Běží student rychlostí,
do volební místnosti.
V drahých džínách, novém triku,
jde zachránit republiku.

Hodím lístek pro pravici,
nepředám stát bradavici.
Musím běžet, co to dá,
kníže na mě spoléhá.

Jinak budem jako v Řecku,
já jsem rád, že žiju v Česku.
Něco na tom pravdy bude,
říkal Nečas na You-tube.

Po volbách se Nečas směje,
nikdo neví, co se děje.
Jediná věc je však jistá,
na studenta školné chystá.

Mně se školné nevyplatí,
papá mi to nezaplatí.
Pěkně jste mě vypekli,
o tom jste mi neřekli.

Proč jsme ti to měli říct?
Měl jsi líp náš program číst!
Zlobíš se na nás nadarmo,
nic prostě není zadarmo.

My ulevíme státní kase,
ty budeš mít dluh jak prase.
Děkujeme za tvůj hlas
Začni platit, vol nás zas.

Proč jsem napsal těch pár řádků,
chtěl jsem říct ti po pořádku -
nejsi trendy, ani cool,
ale pouze a jen vool.

Nezapomeňte na slova tato...

20. ledna 2013 v 0:24 | Máří Kosáček |  Víte,znáte,tušíte, radíme
Velice důležité...pan kníže chce zpochybnit tyto pro nás velice důležité dokumenty...

President Dr. Edvard Beneš v r. 1947
Vážení spoluobčané! V nedávné době jsem podepsal historicky významné
dokumenty
pro naší Československou republiku, tj. dekrety presidenta ČSR. tyto
dokumenty
nám dávají naději, že se nebudou opakovat tragické události let 1938-39.
vědom
si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z druhé světové
války,zanechávám
Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými pozdějšími požadavky na znovu
osídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu, na základě
mých
dekretů z naší republiky odsunuti. Může se stát, že mé dekrety, vydané z
rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou postupem času
prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou
"takzvaní čeští vlastenci", kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun
omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a
návratu nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy
Německem
zůstává. Mohou se najít vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení
Slovenska od České republiky. bylo by to pošlapání odkazu prvního presidenta
ČSR
T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M. R. Štefánika. Vedlo by to k zániku
obou našich národů. nezapomeňte, že mé dekrety se týkají potrestání
vlastizrádců
a že mají trvalou platnost a potrestejte všechny vlastizrádce, ať je to
kdokoliv
a v kterékoliv době. Dr. Edvard Beneš, Praha, Květen 1947

Mnichovská dohoda podepsaná Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií přisoudila po drtivém nátlaku Hitlera, kterému ochotně asistovala většina sudetských Němců, historicky česká pohraniční území Německu. Postupimská dohoda velké trojky vítězných mocností druhé světové války (Velká Británie, USA, Sovětský svaz) stanovila kromě vrácení veškerých anexí jako jeden ze závěrů požadavek na odsun Němců zůstávajících mimo německé hranice - svým způsobem tedy splnila přání sudetských Němců "Heim ins Reich", byť Reich naštěstí po válce již neexistoval. Že nastal nejprve divoký odsun a poté excesy při řádném odsunu, za to zcela určitě prezident Beneš nemohl, ani nemůže DNES být považovaný za odpovědného. Viděno touto optikou by mohl být Barack Obama odpovědný za střelbu v amerických školách.

Je škoda, že si to neuvědomuje současný ČESKÝ ministr zahraničí a kandidát na prezidenta. Kdyby to udělal někdo v Polsku nebo na Slovensku, mohl by rovnou z kampaně odstoupit. Jen my tady máme tolik inteligentů, za které se voliči KS sami označují, že je dodnes souboj vyrovnaný.

...a další zajímavost...

Pátá kolona a úloha sudetských němců v rozbití republiky

Zápas o naše národní dobré a s tím dobré pro každého Čecha v jeho vlastní zemi pokračuje. Žádná země Sudety nikdy neexistovala a existovat nebude. To co si nalajnoval pan Hitler padlo a je pasé.

Na adresu těch co si říkají Sudeten-Deutsche, připomeňme, že tzv. říšskoněmečtí Němci neměli pro ně nikdy žádné zvláštní lichotky. Podobně jako anglický název "expats" pro Brity žijící mimo Británii nezní dvakrát lichotivě.

Činnost "sudetoněmeckého landsmanšaftu" a chování jednotlivců soustavně sledují a nasvěcují tiskoviny a internet křesťanských socíálů a České národní listy (www.ceskenarodnilisty.cz). Nemusím se tedy o tom, co nás detailně doma všechny tíží, rozšiřovat.

Je tristní, že někteří čeští politici a proněmečtí "aktivisté", kteří nemají zřejmě paměť natož vědomosti a nechtějí ani pravdu znát a vědět, pochopitelně programově "zapomněli" na to co německá Pátá kolona na Hitlerovy rozkazy u nás vykonala. Připadají mi jako ti "taky Češi", kteří po záboru naší země po 15. březnu 1939 šli stát frontu k německým polním kuchyním na jejich "eintopf". Ani nechtěli vidět, že němečtí okupantští vojáci sami u nás nakupovali a domů do Říše posílali jídlo a dokonce dorty(!), poněvadž dobrý pan Hitler hlásal "ne máslo ale kanóny"!!!

Ovšem musíme, aniž bychom si sypali popel na hlavu, zvážit také svoji vlastní nedůslednost. Pamatujeme naše národní odhodlání "ani píď!" v roce 1938 a vyznání v sokolských písních ?

"… a kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď !"

Nezapomínejme! To platí pro dnešek i budoucnost.

Pozor: v pozadí všech akcí proti nám je skutečnost, že my Češi překážíme německé expanzi, jak územní tak ekonomické! Bylo tak v dějinách vždy a je i dnes. Učme se ze zkušeností.

Londýn, 23.4. 2012.

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/pata-kolona-nanovo.html

VOLÍM MILOŠE ZEMANA